Mince patří k nejstarším formám platidel a určitě jsou tou nejstarší stále používanou formou peněz, která je dodnes nepostradatelnou součástí měnového systému. Novodobé mince jsou vyrobeny nejčastěji z kovu a jejich hodnota je sama o sobě zanedbatelná, avšak v dobách své největší slávy představovaly mince hotový poklad.
Dějiny lidstva jsou spojeny s potřebou ohodnocení zboží nebo odvedené práce. Běžný směnný obchod ale odjakživa narážel na mnoho problémů. Mezi ně patřila takzvaná dvojí shoda potřeb, což znamená, že každý obchodník musel najít jiného obchodníka s opačnou potřebou směny. Jinými slovy, chci prodat ovci, potřebuji někoho, kdo chce koupit ovci.
A pak bylo třeba najít něco, čím se bude platit. Za první komoditní peníze považujeme mušle kauri, hroty šípů nebo plátno či dobytek. Postupem času se ale stále více osvědčovaly drahé kovy. Ty byly ideálním platidlem z pohledu hodnoty samotného materiálu a díky své trvanlivosti. Výhodou byla také jejich vysoká hodnota oproti malému objemu.
Ke vzniku mincí přispěla potřeba drahé kovy normovat (ražba potvrzovala ryzost a hmotnost daného kusu kovu), aby je nebylo zapotřebí vážit.
Historie mincí se razantně liší územní, politickou i kulturní rozmanitostí, a ne vždy je s úspěchem zmapována. Avšak mince, které se vyskytovaly na našem území, jsou zdokumentovány podrobně.
Za historicky první mince v tom pravém smyslu slova považujeme takzvané statéry, které vznikly koncem 7. století př. n. l. v Malé Asii. Raženy byly z elektra (přírodní slitiny zlata a stříbra) a byly opatřeny značkou města či panovníka.
Statéry jsou též první mince nalezené na našem území. Takzvané duhovky, jak se jim přezdívalo díky jejich třpytu na slunci, jsou zlaté či stříbrné keltské mince a raženy byly patrně v období od 3. do 1. století př. n. l.
Hlavním platidlem v českých zemích byly denáry. Tyto stříbrné mince byly poprvé raženy v první polovině 3. století př. n. l. na území římského státu. Denáry jsou také první historicky doložené české mince, které od poloviny 10. století nechal razit král Boleslav I. a zdobily je kromě jména panovníka také křesťanské motivy.
Okolo roku 1210, za vlády Přemysla Otakara I., se začal razit nový typ denárů – tenké jednostranné mince zvané brakteáty. Ve druhé polovině 13. století se poprvé na českých mincích objevil motiv s dvouocasým lvem. Dlouhou historii denárů ukončila až mincovní reforma z roku 1300 provedená Václavem II.
Pražský groš (14. století)
Novým oficiálním platidlem se stal pražský groš ražený v mincovním městě Kutná Hora. Velké a těžké stříbrné mince byly velmi rozšířené v celé střední Evropě a razily se až do 16. století. Vedle grošů se v českých zemích ke konci 14. století také poprvé začal používat haléř. Šlo o nejmenší stříbrnou minci, která byla často ražena jako jednostranná, s počátečním písmenem panovníka.
První českou zlatou mincí byl florén, který nechal od roku 1325 razit Jan Lucemburský. Vzhledem k vysoké ceně zlata se tyto mince razily v menších počtech a sloužily především k ukládání úspor a také k velkým transakcím. Za vlády Karla IV. na florény navázala ražba českých dukátů (českých zlatých), které platily souběžně s groši a v oběhu byly až do 17. století.
JÁCHYMOVSKÝ TOLAR SE STAL OBECNÝM POJMEM PRO VELKÉ STŘÍBRNÉ MINCE A ZÁKLADEM DNEŠNÍHO NÁZVU DOLAR.
Ražbu pražských grošů zcela ukončil až Ferdinand I. v roce 1547 a nahradil je stříbrnými tolary. Ty se používaly od konce 15. století v různých obměnách v mnoha státech. Původní název mincí tohoto typu zněl guldiner či gulden, ale později ho nahradil název tolar, který byl nejdříve užíván pro ražby ze severočeského Jáchymova. Avšak jáchymovská královská mincovna dodávala mince na mezinárodní měnový trh v takovém množství, že se stal tolar obecným pojmem pro velké stříbrné mince. Toto označení se rozšířilo nejen po celé německy mluvící oblasti, ale díky evropským obchodníkům se přeneslo také na americký kontinent a položilo tak základy dnešnímu názvu dolar.
Tolary, které se používaly do konce 19. století, byly v oběhu s mnoha dalšími mincemi. Těmi nejznámějšími byly například krejcary nebo grešle. V českých zemích byl krejcar zaveden za vlády Ferdinanda I., a jako drobná mince platil až do roku 1892. Takzvaný trojník, jak se přezdívalo grešli kvůli její ¾ hodnotě krejcaru, se v Čechách razil od roku 1624 a za vlády Marie Terezie měl podobu malé měděné mince s téměř mizivou hodnotou, kterou charakterizuje lidové rčení: "Nestojí ani za zlámanou grešli."
Na území habsburské monarchie (včetně českých zemí) a později rakouského císařství a Rakousko-Uherska se od roku 1754 používal i takzvaný zlatý nebo též zlatka či florin. Po měnové reformě ho v srpnu 1892 nahradila rakousko-uherská koruna, která byla na rozdíl od běžné stříbrné měny vyvážena zlatem – 1 kilogram čistého zlata obsahoval 3 280 korun. Jedna rakousko-uherská koruna se skládala ze 100 dílčích jednotek (haléřů) a používala se až do rozpadu říše v roce 1918.
Společně se vznikem samostatného československého státu se zrodila i československá koruna, která byla, s výjimkou okupace během druhé světové války, platná až do roku 1993. Od měnové odluky z 8. února 1993 je oficiální a stále platnou měnovou jednotkou česká koruna. A právě dnešní koruny uzavírají historii našich mincí.
První oběžné české mince se k příležitosti vzniku samostatné České republiky z důvodu nedostatku času razily v mincovnách v Kanadě a v Německu. V roce 1993 začala koruny razit jablonecká Česká mincovna, která se o tři roky později stala výhradním dodavatelem všech českých mincí. Aktuálně je platných šest různých korunových mincí, jejichž součet hodnot činí 88 Kč. Jednotlivé mince se od sebe liší v mnoha ohledech, avšak přece jen mají společný prvek, kterým je dvouocasý český lev. V peněžním oběhu České republiky se nyní nachází téměř 2 miliardy kusů oběžných mincí.
